Kafka Tamura
Pan Nakata mlčky zavrtěl hlavou.
Johnnie Walker dvakrát švihl holí o holínku. Pes vstal.
Zvedl se a odvedl pana Nakatu do kuchyně. Šlo se tam z pracovny malý kousek tmavou chodbou. Oken bylo v kuchyni málo a byla taky tmavá. Bylo tam pěkně uklizeno, ale poněkud neživotně, jako by se ocitli v nějaké školní laboratoři. Pes se zastavil před dveřmi veliké lednice a ledovými zraky se ohlédl na pana Nakatu.
Otevři levou půlku dveří, pravil pes hlubokým hlasem. Ale i panu Nakatovi už bylo jasné, že to vlastně nemluví pes. Doopravdy mluvil Johnnie Walker. Promlouval tu k panu Nakatovi pomocí psa. A jeho očima si teď pana Nakatu i prohlížel.
Pan Nakata poslušně otevřel levé křídlo dveří avokádově zelené lednice. Byla větší než on sám. Když se dveře otevřely, suše zacvakal termostat a tiše se rozbzučel motor. Zevnitř se jako mlha vyvalil bílý kouř. V pravé polovině lednice byl mrazák, a nejspíš nastavený na pěkně nízkou teplotu.
Uvnitř bylo úhledně seřazeno něco, co vypadalo jako nějaké kulaté ovoce. Mohlo toho tam být takových dvacet kusů. Jinak byl mrazák úplně prázdný. Pan Nakata se sehnul a zadíval dovnitř. Když se většina bílého kouře vyvalila ze dveří ven, poznal, že to, co je v lednici tak pěkně seřazeno, není vůbec žádné ovoce. Byly to kočičí hlavy. Usekané hlavy různě velkých a barevných koček, seřazené na třech regálech mrazáku jako pomeranče ve výloze zeleniny. Všechny byly dokonale mražené a dívaly se směrem k panu Nakatovi. Pan Nakata jen zalapal po dechu.
Podívej se dobře, rozkázal pes. Je mezi nimi Sezamka? Hezky se přesvědč sám.
Pan Nakata poslušně přejel pohledem kočičí hlavy, hezky jednu po druhé. Ani mu to nenahnalo zvláštní strach. Myslel hlavně a především na to, že musí vypátrat zaběhnutou Sezamku. Pečlivě přezkoumal každou z hlav a přesvědčil se, že mezi nimi Sezamka opravdu není. Přesně tak. Nebyla tam žádná trojbarevná kočka. Kočky, ze kterých tu zbývaly jen hlavy, měly všechny ve tváři podivně prázdný výraz. Ani na jedné z nich nebylo vidět jakékoli utrpení. Pan Nakata měl tak svůj úkol alespoň o něco lehčí. Několik koček mělo oči zavřené, ale většina se jich nepřítomně dívala kamsi do jednoho místa před sebou.
„Vypadá to, že tu Sezamka není,“ řekl pan Nakata psovi dočista bezbarvým hlasem. Pak si odkašlal a zavřel mrazák.
Jsi si naprosto jistý?
„Docela určitě, prosím.“
Pes se zvedl a vrátil se s panem Nakatou zase do pracovny. Čekal je tam ve svém otáčecím koženém křesle Johnnie Walker, přesně tak, jak ho tam nechali. Když pan Nakata vešel do místnosti, přiložil Johnnie ruku ke střeše svého cylindru, jako kdyby salutoval, a mile se usmál. Pak dvakrát tleskl, až to zadunělo. Pes vyšel z pokoje.
„Ty kočičí hlavy jsem všechny uřezal já,“ řekl Johnnie Walker. Vzal sklenici a lokl si whisky. „Sbírám je, víš?“
„Tak to vy jste, pane Džony, ten člověk, co chytal na nezastavěném místě kočičky a pak je zabíjel, viďte?“
„Správně. Přesně tak. Slavný zabiják koček Johnnie Walker osobně.“
„Nakata nerozumí jedné věci. Mohl by se vás prosím zeptat?“
„Ale jistě,“ pravil Johnnie Walker. Pak zvedl sklenici s whisky do výše. „Ptej se, Nakato, na co jen budeš chtít. Zodpovíme si to hezky popořadě. Abychom ale neplýtvali časem, dovolím si pro urychlení malou nezdvořilost a řeknu za tebe, že tě jistě velice zajímá, pročpak asi zabíjím ty ubohé kočky. Copak mě asi nutí do sbírání kočičích hlav, nemám pravdu?“
„Ano prosím. Přesně tak. To chce Nakata opravdu vědět.“
Johnnie Walker postavil sklenici zpátky na stůl a zadíval se panu Nakatovi přímo do očí.
„To je ovšem přísně tajná věc, kterou se jen tak někdo nedozví. Ale pro někoho jako vy, pane Nakato, samozřejmě uděláme výjimku. Za předpokladu ovšem, že to hned někomu dalšímu nevytroubíš. On by ti to tak jako tak sotva někdo uvěřil,“ zachichotal se Johnnie Walker.
„Kdepak, nedělám to vůbec pro zábavu. Takový zvrhlík ještě nejsem, abych mordoval kočky čistě pro radost. Anebo možná nemám tolik času. Ono je takové lovení a zabíjení koček docela pracné. Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich sesbíraných duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír. Ale začít musím kočkami. Musím nasbírat dost kočičích duší. To je základ všeho. Nic naplat, všechny věci mají svůj pevný řád. A jeho dodržování, to je projev úcty, to je respekt. Zvlášť když má jeden co do činění s dušemi. S těmi se přece nemůže zacházet jako s nějakými ananasy. Nebo melouny. No nemám pravdu?“
„Ano, prosím,“ odpověděl pan Nakata, i když se v tom všem ani trochu nevyznal. Flétny? Mají to být zobcové? Nebo snad příčné? A jak asi hrají? Každopádně je prý vyrábí z kočičích duší. Něco takového ovšem jaksi přesahovalo chápání pana Nakaty. Jasno měl jen v jedné jediné věci: musí vypátrat a vrátit paní Koizumiové její trojbarevnou Sezamku.
„Ty si samozřejmě chceš Sezamku odvést s sebou,“ řekl Johnnie Walker, jako by mu četl myšlenky.
„Ano, prosím. Přesně tak. Nakata by moc rád odvedl Sezamku zpátky domů.“
„Takový je tvůj úkol,“ odtušil Johnnie Walker. „Na světě má každý nějaký ten úkol. To se rozumí. A když už jsme tak u toho, hrát flétnu z kočičích duší jsi samozřejmě ještě neslyšel, viď?“
„Ano, prosím. Neslyšel.“
„Jak bys taky mohl? Je to flétna, která hraje neslyšně.“
„Flétna, která hraje neslyšně?“
„Přesně tak. Já ji ovšem slyším. Jinak by to celé ani nemělo smysl. Ale normální člověk to nedokáže. A i kdyby dokázal, stejně o tom ani nebude vědět. I kdyby ji zaslechl, stejně na to hned zapomene. Je to neobyčejná flétna. I když – ty bys ji možná zaslechnout mohl. Kdybych ji tu měl, stálo by to za pokus, ale bohužel, zrovna teď nemůžu sloužit,“ pravil Johnnie Walker. Pak, jako by se naráz rozpomenul, zvedl do vzduchu prst. „Upřímně řečeno, pane Nakato, zrovna jsem se chtěl pustit do usekávání kočičích hlav. Čas sklizně se kvapem blíží, že. Tu prázdnou parcelu jsem vybílil téměř dokonale, a příliv se nám neúprosně zvedá výš. Trojbarevná Sezamka, kterou hledáš, je taky v dávce připravené na sklizeň. S uříznutou hlavou by se ovšem paní Koizumiové asi moc nelíbila, co?“
„Ano, prosím, přesně tak,“ pravil pan Nakata. Uříznutou hlavu paní Koizumiové přinést opravdu nemůže. Její dvě malé holčičky by z toho nejspíš přestaly jíst na hezky dlouho.
„Co se týká mě, já Sezamce hlavu uříznout chci. Co se týká tebe, ty o něco takového pochopitelně nestojíš. Naše dva svěřené úkoly, naše profity a zájmy tu na sebe narážejí. To se na světě stává skoro pořád. A tak přichází ke slovu vzájemná transakce. Takže, milý Nakato, stačí, abys pro mě udělal jistou věc, a já ti Sezamku dám, živou a zdravou, s jediným vláskem nezkřiveným.“ Pan Nakata si začal hladit dlaní svůj prošedivělý krátký sestřih, jako vždycky, když nad něčím opravdu ze všech sil přemýšlel.
„Jen jestli to Nakata bude umět?“
„Myslel jsem, že tohle jsme si spolu už vyjasnili,“ ušklíbl se Johnnie Walker.
„Ano, prosím. Přesně tak,“ vzpomněl si honem pan Nakata. „Máte prosím pravdu. To jsme si už opravdu spolu ujasnili. Račte prosím prominout.“
„Není čas na řeči. Takže si to řekneme natvrdo a bez obalu. Nechci po tobě nic jiného, než abys mě zabil. Abys mě připravil o život.“
Pan Nakata se s rukou ve vlasech zadíval Johnniemu Walkerovi do očí.
„Nakata má zabít pana Džonyókra?“
„Přesně tak,“ pravil Johnnie Walker. „Řeknu ti, Nakato, mne už život dost unavuje, víš? Už to všechno trvá tak nějak moc dlouho. Tak dlouho, že bych na to nejradši úplně zapomněl. Tak dlouho, že už mě to ani nebaví. Ani to zabíjení koček už vůbec není, co bývalo. Ale dokud žiju, musím v něm pokračovat, nedá se svítit. Musím dál sbírat kočičí duše. Hezky popořádku postupovat od jedničky do desítky a z té se zas vracet k jedničce. Věčně to samé, pořád dokola, dál a dál. Je to otravné, je to únavné, nikomu se tím nezavděčíš a nikdo si tě za to neváží. Ale je to dané, a já nemůžu jen tak přijít a říct: „Končím.“ A ani zabít se nemůžu. I na to jsou pravidla. Sebevražda je tabu. Je to moc přísně hlídané. Pokud chci umřít, musím někoho poprosit, aby byl tak hodný a zabil mě. A já chci, abys to byl ty. Abys ses mě bál, nenáviděl mě a pak mě zabil. Nejdřív strach. Potom nenávist. Nakonec smrt.“
„Ale proč...“ nechápal pan Nakata. „Proč právě Nakata? Nakata prosím ještě vůbec nikoho nezabil. Nakata se na to nehodí.“
Přeložil Tomáš Jurkovič.
Ukázka byla vybrána z románu Kafka na pobřeží.